Vlaštovčí hnízdo: Nový „úlet“ tchajwanského města

Takto vypadá návrh „vlaštovčího hnízda“, které by se mělo na Tchaj-wanu stát centrem kultury. Od stejných architektů, kteří stojí za olympijským stadionem v Pekingu, přichází nyní nové sídlo, které je inspirováno našimi opeřenými přáteli. Tato ještě extravagantnější konstrukce by měla stát ve městě Taichung na ploše o rozloze 62 720 čtverečních metrů a rozpočet na stavbu činí 81 milionů dolarů.
Vizualizace stadionu na Tchaj-wanu
Na místě starého letiště bude vybudována nová ekologická brána do města Taichung.


Před 60 lety se Tchaj-wan odtrhl od komunistické Číny, která jej dodnes považuje za svoji součást. Asijský tygr ovšem už výrazným písmem napsal kus vlastní historie, která se někdy v budoucnu může a nemusí opět spojit s tou čínskou.

Tchaj-wan je ostrov v jihovýchodní Asii a spolu s několika dalšími menšími ostrovy je součástí Čínské republiky, dnes známé především pod názvem Tchaj-wan. Ačkoli předchozí věta působí nesmyslně, jde o pouhý opis základních faktů. Po vítězství komunistů v pevninské Číně roku 1949 uprchly dva miliony antikomunistických čínských nacionalistů právě na ostrov Tchaj-wan a ustanovily zde vládu na základě čínské ústavy z roku 1947. Status tohoto státu je však po více než 60 letech stále sporný. Čína existenci Tchaj-wanu nikdy oficiálně neuznala a dodnes ostrovy považuje za jednu ze svých 23 provincií.

Tygr s čínským zázemím

Zatímco Čína si musela na ekonomický růst počkat do 80. let 20. století, Tchaj-wan nastoupil s industrializací mnohem dřív. Společně se Singapurem, Jižní Koreou a Hongkongem se zapsal do povědomí jako jeden ze čtyř asijských tygrů – rychle rostoucích ekonomik úspěšně konkurujících západnímu kapitalismu. V roce 1962 měl Tchaj-wan hrubý domácí produkt na úrovni Konga a Zairu. Dnes patří mezi nejbohatší země světa a jeho HDP je zhruba na úrovni průměru EU. Ne náhodou se tento ekonomický vzestup označuje jako „Tchajwanský zázrak“.

Dnes je tato země dynamickou kapitalistickou ekonomikou, kde stát postupně přestává kontrolovat investice a zahraniční obchod. Byly privatizovány některé velké banky a rostoucí vývoz se postaral o páté největší devizové rezervy na světě. Tchajwanský technologický průmysl hraje v globální ekonomice klíčovou roli a zdejší společnosti jsou odpovědné za existenci velké části světové spotřební elektroniky. Téměř vše je ale dnes vyráběno v továrnách pevninské Číny.

Vyčerpaná země

V souvislosti s rozvinutým průmyslem a vysokou hustotu osídlení je logickým problémem Tchaj-wanu znečištění životního prostředí. To je nejvíc patrné v jižních předměstích hlavního města Tchaj-pej a na pruhu země táhnoucího se od Tchaj-nanu přes Lin Yuan až po oblast jižně od města Kao-siung. V minulosti ostrov trpěl daleko více exhalacemi než dnes a o patrné zlepšení ovzduší se postaralo povinné používání bezolovnatých paliv pro motorová vozidla a založení Odboru pro čistotu životního prostředí.

Průmysl v minulosti prakticky vyčerpal tchajwanské přírodní zdroje a například dřevo a divoká zvěř na ostrovech prakticky neexistují. Většina stávajících zdrojů, které je možno považovat za přírodní, souvisí se zemědělstvím a rybolovem.

Sami, nebo s Čínou?

Vztah Číny ke svému někdejšímu území dobře charakterizoval omyl z listopadu roku 2009. Čínská pošta tehdy vydala známku, na níž byla ústředním motivem mapka komunistické velmoci. Na Tchaj-wan se ale při vybarvování do ruda zapomnělo – jako by nebyl součástí Číny, jak vláda tvrdí. Známka byla okamžitě stažena z oběhu a její autor kupodivu nebyl uvězněn. Čína si zkrátka stále dělá na Tchaj-wan nároky, ale už nebere celou záležitost tak vyhraněně, jako v minulosti.

Dá se říct, že obdobný postoj má ke vzájemným vztahům tchajwanská vláda. Ačkoli je současným prezidentem představitel antikomunistické strany Kuomintang, nevylučuje se budoucí sloučení. Hlavní podmínkou ale je, že se Komunistická strana Číny vzdá svého politického monopolu.